Největší z Pierotů
Největší z Pierotů je román o francouzském komediantu, největším herci pantomimy.
Román začíná prologem:
Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.
„Jste nemocen, pane?“
„Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“
„Co je vám?“
„Jsem smutný, melancholický. Trpím a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“
„To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“
„Jaký je to lék?“
„Lék, který vás z toho všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“
Bledý muž se uklonil a řekl smutně:
„Já jsem Deburau, doktore.“ (s. 7)
Celým jménem Jean-Baptiste Gaspard Deburau, v Čechách přezdívaný Jan Křtitel Kašpar Dvořák, se narodil 31. července 1796 v Kolíně v Čechách. Jeho matka, Kateřina, měla český původ. Otec, Filip, francouzský. Jeho narození provázelo hned několik nešťastných událostí. Sice konec jedné války, ale předzvěst druhé a to ve stínu muže, jenž byl milován i nenáviděn, Napoleona Bonaparte. Dalším rozhodujícím momentem byl požár, která zachvátil většinu města a vzal jemu i jeho rodině dům nad hlavou. Od té doby rodina Deburaua v Čechách těžko přežívala. Celkem 5 dětí: Kateřina, Dorotka, Štěpán, nevlastní František a nejmladší Kašpar. Těžko uživit takto početnou rodinu. A tak otec, vysloužilý voják, podal žádost o pas pro cesty, aby mohl s celou rodinou provozovat mechanické umění. Staly se z nich komedianti cestující od jedné dědiny ke druhé. Doprovázel je i starý Talián Giacomo, který dříve jezdíval s kočovníky jako šašek. Nyní však obohacoval jejich cesty pouze vyprávěním o italské komedii, o němohře. S největším zaujetím ho poslouchal právě malý Kašpar.
Jednou, když byl Kašpar s matkou v chrámu, se poprvé objevila jeho opravdová tvář.
Kašpar se prodírá za matkou mezi klečícími lidmi, až stanou u pobočního oltáře. Matka kleká, chlapec vedle ní. Matka spíná ruce a modlí se, střídavě kloníc hlavu a zdvíhajíc oči k obrazu svatého. „Modli se,“ praví tiše synovi. Malý Kašpar poslušně sepne dlaně.
Lidé klečí okolo Kašpara na všech stranách, muži, ženy, starci i mladé dívky. Těší ho dívat se jim zespodu do tváří, hádat slova na rtech a pozorovat odlišné pohledy. „Modlíš se?“ ptá se ho matka. „Ano,“ šeptá a upírá zrak na siláckého kramáře, který se bije do prsou, aby to všichni slyšeli, a jehož tvář na sebe násilím bere pokorný výraz. Když silák skončil své namáhavé modlení, najde si chlapec nedaleko něho pohublou ženu, která klečí jako socha, rty se jí rychle a neslyšně pohybují, ale v očích je skelná strnulost, která působí směšně. Jsou zde však také lidé, kteří budí dojem zcela vážný, tak vážný, jako je těžká vůně hyacintů, barevný vzduch okolo oken a hlas varhan, když zaduní z chóru.
„Ty se nemodlíš!“ přistihla ho matka. Kašpar se vytrhl a zpola z ochoty, zpola ze vzdoru, zatvářil se jako zkroušený silák a uhodil se pěstičkou do prsou. Matka do něho strčila. Kašpar se tedy polepšil a „udělal“ paní se skleněnýma očima. Několik lidí se ohlédlo, jedni se smáli, jiní se pohoršeně ošívali. Matka vzala Kašpara prudce za ruku, vstala a vyvedla ho z kostela. Sbohem, hyacinty a varhany! „Proč ze sebe děláš šaška?“ Kašpar si nebyl ničeho vědom. Zavrtěl hlavou. „Jsi hlupák,“ řekla Kateřina a dala mu pohlavek. 1)
Bylo léto roku 1802, když se úřad v Kouřimi začal starat, proč se tu zdržuje francouzský příslušník. A tak netrvalo dlouho a celá rodina se vydala, se svým uměleckým vystupováním, mimo svou rodnou zemi, směr Francie. Kašpar byl již starší a tak měl začít pomáhat svým bratrům a sestrám. Avšak nedovedl tak kroutit neohebnými údy, jako dovedl dělat grimasy. Byl odměňován spíše ranami než pochvalou. Naštěstí však zjistil, že obecenstvo se jeho nešikovnosti směje a tak padal.
Padal tedy a padal, úpěl pod židlí, s rozbitou tváří a se zakrváceným nosem, s oteklým okem a zanícenými zuby, smějte se, k ďasu, smějte se, vy darebáci v prvních řadách, úpěnlivě vás prosím, smějte se, vy chladná, necitelná zvířata! (str. 25)
Koncem prosince se konečně dostali k branám tolik vysněné Paříže. Jenže zde je čekalo další zklamání. Policie nepouštěla do města podezřelé živly. Pršelo, byla mlha. Kam teď? A tak se rodina Deberaua vydala na jih. Uběhlo deset tuláckých let. Děti rostly, dospívaly. Stali se z nich zkušení komedianti, jejichž jméno již něco znamenalo. Prošli Španělskem, Itálií, Tureckem, Německem, ale všude se za nimi plížil stín Napoleona. Museli se vrátit zpět. A právě tehdy, když Napoleon vyhnal Josefínu a slavil sňatek s Marií Louisou, dcerou rakouského císaře, byla Deburauova rodina vpuštěna do Paříže. Do města, které bylo v jejich očích domovem a rájem všech umělců. Našli si útulek na břehu Seiny v ulici St. Maur, v chudé čtvrti vzdálené od středu města. Otec přijal do družiny další dva provazolezce, manžele Godotovi a komediantské rodině se dařilo zase lépe.
Mezitím Napoleon bojoval v Rusku. Jeho tažení však nedopadlo dobře a ztratil větší část své armády. Ve Francii se začaly ozývat hlasy republikánů. Po další prohře u Lipska šlo všechno rychle. Rusové a němci se blížili k Paříži. Nikdo se nepřipravoval na obranu. První odvážlivci začali volat: „Ať žijí Bourboni!“ Císařství se kácelo. Vláda se rozhodla kapitulovat. Měšťané tvrdili, že je vše v pořádku, jen ať si přijdou a udělají u nás pořádek! Lidé z dělnické čtvrti naopak volali: „Naši Paříž chcete vydat nepřátelům?!“ Když Němci a Rusové konečně vstoupili do Paříži, nezasvěcený člověk by si řekl, že Francie oslavuje. Našlo se jen málo odvážlivců, kteří svůj odpor dali najevo nahlas. Napoleon byl donucen vzdát se moci a na francouzský trůn znovu nastoupili Bourboni. Králem se stal Ludvík XVIII. Vše, co připomínalo Bonaparta, Velkou Armádu a revoluci, bylo přísně zakázáno. Každá taková upomínka byla urážkou veličenstva.
Nadešla zima a v komediantské rodině docházelo ke sporům mezi rodinou Deburauových a manžely Godotovi, ze kterých se stali opilci. Není divu, že je otec brzy vyhodil zpět na ulici.
Bylo to na Štědrý den, kdy rodině Deburauových do domu vstoupili policisté. Podle Godotova udání šli na jisto ke skříňce, kde ležela Napoleonova brož. Filip Deburau byl zatčen a odsouzen ke třem měsícům žaláře.
V březnu, kdy byl pohublý a o mnoho let zestárlý otec propuštěn, vrátil se i Napoleon s novou armádou. V červnu však byli na hlavu poraženi v bitvě u Waterloo a i Godot se na scéně objevil znovu. Žena od něho utekla a on se stal udavačem. Opět přivedl policii do Deburauova domu, opět byl Filip Deburau zatčen a odsouzen, tentokrát však již přísněji.
Tuhle nespravedlnost Kašpar nemohl unést a poprvé tak pocítil, jak chutná nenávist.
Snad jediným světýlkem pro Kašpara bylo, že ve svých dvaceti letech, našel svého prvního přítele, Klementa Longvalda. Scházeli se a povídali si o životě, o literatuře. A Kašpar mu vyprávěl o svém snu stát se hercem němohry…
Když byl Kašparův otec konečně propuštěn z žaláře, byť ve velice zuboženém stavu, začala komediantská rodina opět vystupovat. Jednoho dne mezi ně přišel ředitel divadla Funambules na bulváru du Temple, Bertrand. Jeho divadlo stálo teprve krátce a on potřeboval komedianty. Nejlepší akrobaty v okolí, aby jimi mohl trumfnout provazolezkyni Saqui, která měla divadlo hned vedle jeho a byli si soupeři a rivalové. Slovo dalo slovo, Bertrand si získal rodinu Deburauovu na svou stranu. Bohužel však potřeboval pouze nejlepší akrobaty a ne nešiku, jako byl Kašpar. Ale otci Filipovi se pana Bertranda nakonec podařilo umluvit.
„Vezmu ho navíc. Může hrát třeba v němohrách.“ (str. 87)
A tak se Kašpar konečně dostal do prostředí o kterém tak snil. Hrál různé role, nejčastěji loupežníka, a však ani jedna role nebyla ta,po které tak toužil. Vzhlédl se v Pierotovi. Zamiloval se do něho a znal všechny jeho slova zpaměti. A co víc - představoval si, jak by kterou scénu zahrál on. Jak by, kde a co udělal jinak. Jak by obecenstvo dohnal k pláči, či k smíchu. Ale zatím musel mlčet.
„Nepozorován, neznám, poslední z posledních.“ (str. 116)
„Deberau, zameť jeviště!“
„Deberau, zanes můj kostým ke krejčímu!“
„Deberau, pojď sem!“
„Deberau, běž tam!“
A nikdo nikdy neřekl:
„Deberau, jaký jsi člověk?“ (str. 117)
Kašpar byl citlivý člověk. Nezabýval se jenom svou duší, ale hlavně lidmi okolo a velice ho rmoutilo trápení svého přítele Klementa. Klementovo povolání bylo kat. Povolání, díky němuž spousta lidí Klementa odsoudila, včetně jeho dívky, se kterou se měli brát. Po jejím nešetrném odmítnutí Klement neviděl jinou cestu, než-li pít a hazardovat nejen se svým životem. Stejně tak onoho večera hrál karty v domě, do kterého přišel v doprovodu Kašpara.
A tady se Kašpar seznámil s Margot. S dívkou, jenž prodávala své tělo a přitom srdce nechala právě u tohoto chlapce. U muže, jenž měl tak bezbranné a nevinné oči. Oči, které na ní neviděli jenom to jedno, ale které jí viděli do duše…
Líbal jí vděčně ruce a vlasy.
„Jsi jako malý chlapec. Kolik je ti let?“
„Čtyřiadvacet. A tobě?“
„Já už jsem, hošíčku, stará. Osmnáct.“ (str. 137)
Rozloučili se nesměle. Kašpar s očekáváním, co bude dál. Když ji konečně našel, přece ji nepustí… Ale když se pro ni další den vrátil, Margot v domě již nebyla.
A jeho přítel Klement prohrál nejen všechny své peníze, ale i dům. Nezbylo mu nic jiného, než jít vlastní cestou. Nechtěl přijmout Kašparovu pomoc, chtěl jít někam, kde začne nový život. Od Kašpara si přál jen pochopení, což Kašpar samozřejmě nedokázal odmítnout a tak Kašpar zůstal opět sám.
Ve stejnou dobu, snad to byla odpověď na kruté zacházení v žaláři, snad proto, že ztratil svou komediantskou rodinu, otec Filip Deburau onemocněl a zemřel. Kašparova sestra Dorotka se vdala do Polska, druhá sestra Kateřina na venkov. Bratr Štěpán se rozhodl jít také svou cestou, přímo do Belgie. Nevlastní bratr František je Kašparovi cizí a maminka – maminka neunesla bolest nad ztrátou manžela a utopila se v řece Seině. Kašpar zůstává stále více sám… Sám a neuspokojen, protože chtěl hrát, ale ani to mu není přáno…
Až jednou konečně dostal příležitost. Felix, hlavní herec hrající Harlekýna, onemocněl a protože nebyl po ruce nikdo jiný, pro ten jeden osudový den roli přidělily Kašparovi.
Kašpar, jenž znal tuhle roli zpaměti, na tuhle příležitost čekal celý svůj dosavadní život a skutečně - roli zahrál tak dobře, že obecenstvo nerozeznalo, že dnes Harlekýna hraje někdo jiný… Zásluha opět nepřipadla jemu.
Kašpar už nemůže. Ztráta vysněné dívky, přítele, své rodiny, ztráta iluzí v očekávání role, po které tak toužil, dohnala Kašpara až k jedinému. Nevidí jiné řešení, než stoupnout si v noci na most, dívat se na černou hladinu řeky a v duchu si rekapitulovat celý svůj život, který byl spíše utrpením. Naposledy se nadechl a skočil… Skočil, ale neumřel. Zachránili ho tři kolemjdoucí. Zubožení lidé, kteří sami od života nečekají víc, než život v maringotce dole u řeky. Tahle sebranka Kašparovi zachránila život a on jim za to nabídl přátelství. Vždyť mu přeci vrátili naději, že na světě je i něco dobrého…
Ludvík XVIII. zemřel. Na jeho místo nastoupil Karel X. Lid ho však zatratil příliš brzy a církevní most rostla. Na první pohled se zdála Paříž klidná, ale uvnitř vládl nepokoj.
Po svém „znovunarození“ oplýval Kašpar novou nadějí i odvahou. Zašel v divadle rovnou za ředitelem a předložil mu svůj návrh. Přál si vrátit do her Pierota, ale v jiné roli. V roli protivníka Harlekýna. Všechno měl do puntíku promyšlené a jeho nadšení nakonec strhlo i ostatní. A tak mu Bertrand nakonec řekl:
„Dobrá, jdi! Zkus to! Uvidíme na jevišti!“ (str. 197)
A na světě se zrodila nová postava, nový umělec. Hra střídá hru: Pierot náměsíčník, Pierot, vůdce lupičů, Láhev inkoustu, Pěkní vojáci ad. … Pokud Kašparovi něco ve hře nesedělo, upravil si to pro roli Pierota sám. Nakonec k němu začali chodit i pro rady. U diváků byl nejoblíbenější, nejžádanější. Ředitel nechtěl ztratit příležitost a tak s Kašparem sepsal smlouvu na dobu tří let, byť jen za několik franků. Málo peněz pro Kašpara, který musel živit sám sebe a ještě k tomu pejska, Koketku, kterého našel toulajícího se venku. Už si myslel, že to bude jeho zkáza, že si ke své lásce divadlu bude muset najít ještě další práci, když se na jeho představení přišli podívat čtyři vážení pánové: Picard, autor komedie, Fontaine, architekt, Redouté, malíř a Gérard, slavný tvůrce Psychy a jiných velkých pláten a stoupenec nového romantického směru. Tito čtyři pánové byli Pierotem tak okouzleni, že se ho rozhodli, pro budoucnost literatury, finančně podporovat, dokud se nepostaví na vlastní nohy.
Jednoho slunného dne se Pierot procházel po ulici, když v okně zahlédl dívku. Její vlasy vlály ve větru a Kašpara na první pohled uchvátila. Uletěly mi dopisy, volala. Pierot jí je donesl až ke dveřím. Jmenovala se Desirée. Kašpar s tajuplnou dívkou spojil všechny své romantické představy a zamiloval se do ní. Kašparova láska byla veliká a i přesto, že Desirée přistihl při nevěře, v Kašparově případě nemohla skončit jinak, než svatbou.
Ale ne všechno bývá stále krásné a do Kašparovi šatny v divadle vstoupil cizí člověk. Kašpar ho však poznal na první pohled - Godot. Člověk, jenž podrazil Deburauovu rodinu a byl jednou z příčin otcovi smrti. A opět přišel dělat problémy. Vyhrožuje Kašparovi, chce jeho peníze. Když se však Kašpar vzpírá, Godot zlostí kopne do ubohého psa, který věrně bránil svého pána. Koketka dopadla na podlahu a s posledním zakňučením umírá. Godot s dalším výhružným příslibem na rtech rychle odchází. Kašparovým údělem nyní však není užírat se nenávistí nebo žalem nad věrnou společnicí, Kašpar musí na scénu…
Paříž se konečně vzbouřila. Do boje proti Karlu X. šli všichni, včetně Kašpara. Radnice a banka byla již dobita. Proti revolucionářům jde vojsko, bojovníci revoluce se však nevzdávají.
A tady, na ulici plného strachu, smrti, odhodlaných srdcí a však nejistoty, se Kašpar opět setkal se svojí první slečnou, Margot. Oba ze svého setkání mají upřímnou radost. Margot mu připomíná jeho bláhově chlapecký slib, že si ji chtěl vzít a Kašpar s omluvným úsměvem odpovídá, že už však ženatý je a dokonce má již dítě a na svět, že se chystá druhé. Přesto, hluboko v srdci Kašpar cítí, že si na tuhle dámu jeho srdce mohl počkat…
Vzbouření po několika dnech dopadlo dobře pro lid a Paříž se domnívala, že si vybojovala svobodu.
Nedlouho po téhle události zažil Kašpar další citové pohnutí. Mimo to, že o něm a jeho uměním, Jules Janin napsal knihu pod názvem Deberau, z čehož však byl Kašpar na rozpacích, další věc byla, že měl tušení, že Desiré má opět milence. Nevydržel a zašel za sousedem, který mu jeho podezření potvrdil. Byl to malíř vějířů z jejich ulice. Kašpar však nebyl nešťastný z této situace tolik, jako z poznání, že tahle skutečnost mu nijak neublížila. Poznal, že k Desiré již nic necítí. Došel tak k myšlence, že ne ona jeho, ale on podvádí ji.
Desiré se již delší dobu necítila v pořádku, nakonec se jí přitížilo tak, že Kašpar měl strach, že umře. Desiré stále opakovala jméno svého milence, tak za ním zašel Kašpar s prosbou, aby ji v jejich posledních chvílích života ještě jednou navštívil. Malíř však svou známost s Desiré popřel. Kašpar nevěřil svým uším, naléhal na něj dál, ale bezvýsledně. Tato zbabělost Kašpara neuvěřitelně urážela. Svůj vztek se ale snažil zakrýt bezvýsledně. Natáhl se směrem k malíři a jeho stánku, vzal vše, co mu přišlo pod ruku a hodil vším po zbaběle utíkajícím malíři. Když posléze Kašpar zachmuřeně odcházel domů, dívala se za ním skupinka zvědavců. Ještě za sebou zaslechl větu: „To je on. Šašek z Funambules!“
Je šaškem ve chvíli, kdy je nejvíc člověkem! Po prvé ho to slovo bodlo. (str. 345)
Kašpara doma přivítal nešťastný pohled Desiré. Nemohl jí ublížit ještě víc, tak zbabělost jejího milence zapřel. Řekl, že je bohužel také nemocen a že se za ní přijde podívat později. Desiré tak do nemocnice odjížděla s úsměvem na rtech. Jen doma zůstali, ne jedna, ale hned tři osamělé duše. Kašpar, jeho čtyřletá dcera Rosina a pětiletý syn Karel.
Neuběhla dlouhá doba, kdy se vrátil Kašpar z představení domů a doma na něho čekal mimo dětí také soused. Zmatený Kašpar vycítil, že se něco stalo, myslel hned na nejhorší, ale na otázku, zda-li Desiré umřela, mu soused odpovídá:
„Ne.“
„Co tedy? Co je s Desiré?“
„Pustili ji večer z nemocnice.“
„Vrátila se?“
„Ano. Na chvíli. Pak nám odevzdala děti.“
„Kam šla?“
„Dole ji čekal ten malíř vějířů. Odjeli spolu ve voze.“ (str. 355)
V Paříži není člověk, který by neznal jméno „Deberau“. Není zde ženy, která by nevěděla, jak vypadá. Kašpar však všechny pozvání odmítá. Až na jedno. Přijal pozvání od urozené a krásné Marie. Jeho srdce znovu zahořelo láskou, která však opět netrvala dlouho. Kašpar se stal opět pouhým povyražením. Pouhou hračkou.
Králem se stal Ludvík Filip a se svým důstojnickým sborem a dvorem se vydal na přehlídku celé Paříži, která ho čekala po délce bulvárů. V očekávání byl stejně tak Kašpar se svými dětmi, kteří stáli venku před divadlem. A právě tady se opět setkal s Margot. Rozvernou dívkou, jenž jeho srdce omámila poprvé. Dnes to však byla již žena. Společně se dívali na králův průvod, když se ozvala střelba. Atentát na krále. Všichni se zmateně rozutekli. Králi se naštěstí nic nestalo, ale to byla ta chvíle, kdy si Kašpar připustil onu myšlenku. Když viděl Margot se svými dětmi, tisknouce si je na svá prsa, schovanou za spadeným stolem zahradní kavárničky, připustil si myšlenku, že konečně nastala ta chvíle, kdy se on a Margot a jeho děti můžou vrátit domů společně…
Margot se přestěhovala ke Kašparovi a oba se těšili z momentů radosti, která však netrvala dlouho. Každou neděli, po odpoledním představení, chodili na procházku. Stejně tak 18. dubna roku 1936. Kašpar byl již zvyklý na různé poznámky, kterými ho častovali lidé, co ho poznali. Ale tenhle den byl poněkud jiný. Pronásledoval je opilý tovaryš, podněcovaný ještě svým mistrem. Křičel na něho, jeho Margot i děti, ponižující poznámky. Kašpar se ho nejprve snažil ignorovat, ale když už to bylo k nevydržení, obrátil se k mladíkovi s otázkou, proč to dělá?! Mladík se však nezalekl a pokračoval ve svých nadávkách ještě hruběji. Kašpar mu pohrozil svou holí a na popud toho, mladík, ještě více vyburcovaný svým mistrem, se na Kašpara vrhl pěstmi. Kašpar se rozmáchl holí a ta dopadla přímo na hlavu mladíka. Mladík padl k zemi s roztříštěnou lebkou. A až tehdy si Kašpar uvědomil, co udělal. Zdrceně se s pomocí Margot odebrali domů, ale ani zde ho výčitky nepřišli. Spíše se ještě znásobili, když mu došlo pozvání k soudu, protože mladík na své zranění zemřel. Náš Pierot se stal obžalovaným! Novinka obletěla Paříž a bulvár se dělil na dvě skupinky. Jedna stála proti Kašparovi, musí být přeci odsouzen, zavinil smrt. Ale druhá stála za ním, vždyť se to přeci stalo v nutné obraně… Ale obě skupinky byly stejně zvědavy na Kašparovu premiéru, ve které bude konečně hrát sám za sebe. A Kašpar také hrál. Poprvé, bez masky, poprvé byl před veřejností, ne velký Pierot, ale pouze Kašpar Deberau. Řekl, jak strašné má výčitky, pro to, co udělal a že není nic, čím by je mohl zahnat. A třebaže se porota přiklonila na jeho stranu a Kašpar svou smutnou premiéru vyhrál, svých výčitek se nezbavil.
Kašpar dál hrál v divadle Funambules. Měl ještě více publika a obdivovatelů než dříve, ale již ho to netěšilo. Nedokázal se z ničeho radovat. Ze života, ani ze hry. Zmáhala ho únava. Pierot stárnul a Kašpar cítil, že něco v něm umírá. Proto, jednoho listopadového večera roku 1840, zašel Kašpar za lékařem požádat o radu. Doktor nejprve slavného Pierota nepoznal, ale když se Kašpar představil, o to větší měl zájem, najít pro Kašpara lék.
„Musíte lékaři pomoci,“ pravil na rozloučenou. „Hledejte v sobě, co vás bolí, a až to objevíte, nebojte se a ukažte na to!“ (str. 401)
Kašpara, hluboce uvažujíc o téhle radě, napadlo jediné. Napsal vlastní hru. Hru o jeho životě. O životě v bolesti, v zármutku. Hru o svých výčitkách. Kašpar se rozhodl, že si odpyká svůj skutek na jevišti. Hra se jmenovala „Hadrář“. Kašpar hrál a hrál. Publikum se chytlo, většina poznala, někteří pochopili, jiní se smáli za zády, ale hlavní bylo, že Kašpar se cítil očištěn.
Pravda zde však byla jedna. Kašpar opravdu stárnul. Již nebyl tak mladý, nezdolný. Nyní ho trápily různé nemoci, nejvíce však záducha. Také při představení se kolikrát těžce zadýchal. Až jednou musel Kašpar zahrát své představení naposledy. Po dlouhé nemoci, roku 1846, se Kašpar opět vrátil na jeviště. Publikum ho již čekalo. Ale když Pierot začal tančit, pochopili. Objevila se tíha, vyčerpání.
Ne, cítí sám, to už není Pierot. Bojí se pádu, neodváží se už skoku. Cítí stud.
Když skončil obraz a skryje se hlediště, tiskne dlaně k hrudi a v obličeji má bolest vysílení.
„Tatínku, šetři se, prosím tě!“ žádá Karel.
Mezi přestavbou scény vzkázal Deberau dirigentovi, aby nehrál kankán.
Začíná další výjev. Pierot vynechal tanec a naváže další děj. Ale obecenstvo zde zná kusy nazpaměť. „Co kankán? Co je s tancem?“ ozvou se výkřiky. Domnívají se, že jde o omyl, a nechtějí se připravit o potěšení, aby mohli Pierotovi zatleskat.
V Pierotovi je boj. Má hrát dál – nebo prchnout s jeviště? … Ještě chvíli se brání, stydí se vrátit tak neslavně z výpravy, na kterou se vydal – ale pak ztrácí poslední sílu – a cítí, že to tak bude lepší a statečnější. A tak se zastaví uprostřed hry a spouští ruce k tělu. Nemůže tančit. Ví však, že je povinen vysvětlit to hledišti. Jde pomalu na rampu. Vidí před sebou obecenstvo, kterému tolikrát hrál, aby mu dal štěstí a radost. Jak vysvětlit? Chce mluvit, otvírá ústa – ale hrdlo je sevřené. A tak se zřekne zrádných slov a počne svou vlastní řečí.(str. 427)
Pierot naznačil, jak moc by si přál jim nadále tančit, ale že to nejde. Už nemůže. A všichni, do jednoho, rozuměli, že kdyby po něm chtěli víc, padl by mrtev. A tak začali křičet, ať netančí! Pierot se hluboce uklonil na znamení díků. Někteří si všimli, že pláče. Hra pokračovala a když skončila, ozval se veliký potlesk. Byl to potlesk bez jásotu, za to však potlesk úcty, vděčnosti a porozumění. Potlesk rozloučení.
Křížová cesta Kašpara Deberaua je u konce.
„Je těžké být hercem. Protože je třeba jednou začít a jednou skončit.“ (str. 430)
U lože nemocného Kašpara byla Margot, jeho dcerka Rosina, jeho druhá malá dceruška, která se narodila Margot a jeho syn Karel. Karel, který se přiznal, jak moc otce celý svůj život obdivoval. Rozhodl se, že bude pokračovat v jeho umění, vždyť měl přeci toho nejlepšího učitele… Zpráva o Kašparově těžké nemoci se rozšířila rychle. Do jejich domu chodí spousty dopisů, vyjadřující podporu. Ale Kašpar již nevnímá. Držíc Margot za ruku, vzpomíná na svou matku, otce, bratry a syny, na svoji rodnou zem… Až se jeho víčka zavřela a jeho tělo kleslo v uvolnění. Bylo bez života. 16. června roku 1846 Kašpar Deberau umírá. A právě v tu chvíli donesl poslíček další přání. Margot, se slzami v očích, pokládá do Kašparovy ruky kytičku s lístkem, na němž je napsáno: „Největšímu z Pierotů.“ (str. 434)
Román končí epilogem. Popisuje se zde chvíle, ke které se od začátku románu směřovalo. Smrt Baptista Deburaua.
Pro svůj náhrobek si před svou smrtí zvolil nápis: „Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.“ (str. 5)
Ve skutečnosti na jeho náhrobku dodnes tento epitaf chybí, i přesto, že mu po zásluze patří.
Snad takovým malým happyendem je to, že roli Pierota přebírá po svém otci syn, Charles Deburau.
KOŽÍK, FRANTIŠEK. Největší z Pierotů. 12. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954, 448 s.